Mnohem zajímavější než názor
českého prezidenta na verdikt Ústavního soudu, by ale bylo sledovat názory
členských států Evropské unie na fakt, že se u nás Lisabonská smlouva vůbec
dostala až k našemu nejvyššímu soudnímu orgánu. Jistě si mnoho z nich
pomyslelo cosi o problematických euroskepticích a možná se jim vybavilo i
varování Francouzů vztahující se k našemu blížícímu se předsednictví.
Bylo by ale chybou vnímat tento
soudní proces negativně. Vždyť, co je špatného na tom, že chceme mít jistotu,
že evropské právní normy budou v souladu s českou Ústavou? Může to
vypadat jen jako záškodnický akt lidí, kteří si přejí hlasování o přijetí
Lisabonské smlouvy oddálit. Jenže pokud by Ústavní soud shledal evropský dokument
nekompatibilní s naší Ústavou, nemělo by přece takové hlasování žádný
smysl. Proto je určitě lepší, že zákonodárci budou hlasovat sice později, ale
s vědomím, že se jejich případný souhlas nedostane do konfliktu
s nejdůležitějším dokumentem České republiky.
Všichni eurooptimisté mohou být
tedy nyní určitě spokojeni – důležitá listina Evropské unie jde do parlamentu a
její šance na přijetí nejsou malé. Spokojeni by však měli být nejen
s výrokem soudu, ale paradoxně i s tím, že se Lisabonská smlouva
k tomuto soudu vůbec dostala. Ukázalo to totiž, že diskuze vedená o tomto
dokumentu není jednostranná, jak by se mohlo někdy zdát. Odpůrci smlouvy
dostali prostor nějakou oficiálně uznávanou cestou upozornit na nedostatky
dokumentu. Je to nepochybně důstojnější než se scházet s dalšími
„disidenty“ Evropské unie kdesi po irských restauracích.
Navíc to odpůrcům Lisabonské
smlouvy bere z rukou i trumf v podobě nedemokratického charakteru
celého unijního společenství. Pokud mohou výkonná, zákonodárná i soudní složka
moci nezávisle na sobě zvážit všechna pro a proti a poté rozhodnout o přijetí
či nepřijetí dokumentu, nemůže zde být o nedemokratických principech ani řeč. A
to by měla být dobrá zpráva pro všechny bez ohledu na jejich vztah
k Evropské unii.
Pozn.: glosa z 26.11.2008