Reklama
 
Blog | Lukáš Dubský

Rumunsko 2009

Vy chcete jet do Rumunska? Zbláznili jste se, proč nejedete do nějaké normální země, to se tam nebojíte jet? Plno podobných otázek jsme ze všech možných stran slyšeli před naší srpnovou výpravou do Rumunska. Těžko říct, čím to je, ale země hraběte Drákuly má v Čechách dost špatnou pověst. Většinou ale hlavně u lidí, kteří v Rumunsku buď nikdy nebyli nebo ho navštívili před dvaceti lety.

Po týdnu stráveném v severozápadní části země, musím říct, že
Rumunsko je jiné než Česká republika, ale rozhodně bych si nedovolil
tvrdit, že je nebezpečnější a cesty tam se rozhodně není třeba obávat.
Nervozitu
před odjezdem do Transylvánie zvyšovaly i Jobovy zprávy přicházející z
Rumunska (tedy spíše nervozitu okolí, naše čtyřčlenná část výpravy je
brala docela s klidem). Nejdřív roztrhal medvěd farmáře, potom napadl
dva maďarské turisty a pak dokonce i jednoho českého. Navíc tam bylo i
slabé zemětřesení…
8. srpna – sobota
Z
Pardubic vyrážíme ve 3:15. Lépe řečeno – chtěli jsme vyrážet ve 3:15.
Nakonec to dopadá trochu jinak, protože se vracíme pro salám a i
skládání věcí do auta trvá o něco déle, než jsme čekali. Cestou na
místo srazu s druhou částí zájezdu, které je na dálnici D1 na motorestu
U Devíti křížů, nás ještě zdrží semafory a dvě objížďky, takže dorážíme
asi o půl hodiny později.
Navíc se dozvídáme nepříjemnou věc
– nesvítíme nám levé světlo, takže budeme muset dalších 750 kilometrů
absolvovat bez něj a doufat, že nás neodchytí policejní hlídka. Poté už
cesta po prázdných dálnicích ubíhá hladce. Bohužel jen k Budapešti, kde
provoz povážlivě zhoustne, takže se asi hodinu šineme rychlostí kolem
20 km/h. Po sjezdu z dálnice jedeme přes Maďarsko ještě asi dvě hodiny,
než dojedeme na hraniční přechod Artánd, kde nás čeká první pohraniční
kontrola. Trvala asi třicet sekund a rozhodně nepotvrdila zvěsti, že
rumunští celníci dělají problémy.
koně pasoucí se na silnici
Teď
už nás čekalo jen asi osmdesát kilometrů cesty přes Rumunsko. Styl
jízdy je na rumunských silnicích jen o něco dravější než u nás. Řidiči
tam povolenou rychlost berou jen jako jakési doporučení a zvlášť v
obcích nejede padesátkou vůbec nikdo. Ovšem oproti třeba takovým Italům
jsou Rumuni zodpovědnější a většinou předjíždí jenom tam, kde vidí.
Hodně mě překvapila spolupráce řidičů proti policii. Jakmile se v obci
objeví policejní auto, ve kterém sedí policista, okamžitě na vás začnou
takřka všechny protijedoucí auta blikat a varují vás dlouho dopředu.
Všichni pak zpomalí na oněch obligátních 50 km/h, aby okamžitě po
projetí kolem policajtů zase zrychlili.
Rumunské hlavní
silnice jsou na podobné úrovni jako ty u nás, ovšem když jsme odbočili
na cestu vedoucí k chatě, tak jsme se poněkud zděsili. Byl to hotový
tankodrom, takže jsme nějakých 25 kilometrů jeli asi hodinu. Jak
stoupáme serpentinami vzhůru, začíná se před námi otevírat krásná
kopcovitá krajina plná volně se pasoucích krav a koní, psů nebojácně
útočících na auto, ale potkáváme i několik svižně jedoucích kamionů.
K
chatě v obci Huta Voivoz, kterou máme pronajatou, dorážíme přesně v
18:00 místního času. Jsme trochu překvapeni, protože u chaty nikdo
není. A tak se Marek s Tomášem vydávají k vedlejší chalupě obhlédnout
terén. Vracejí se s nepořízenou, protože vedlejší stavení hlídá respekt
budící vlčák, který se později ukáže jako velmi přítulný.
Nakonec je nám chata otevřena a tak můžeme strávit odpočinkový večer s hrou Evropa.
rum002
rum003
9. srpna – neděle
Neděle
patří výletu do nejbližšího velkého města – čeká na dvousettisícová
Oradea. Bohužel v Rumunsku stále ještě platí, že v neděli se prostě
nedělá, a tak jsou skoro všechny obchody v centru města zavřené.
Dokonce máme problém najít otevřenou směnárnu!
rum004
Oradea zrovna neoplývá turistickým ruchem, ale střed města, který lemují secesní domy, je velmi
rum005
pěkný. Patrně nejhezčí stavbou je Oradejské divadlo (viz foto). Nutno říct, že toto město blízko
maďarských
hranic je velmi čisté a dokonce nepotkáváme ani žádné bezdomovce či
žebráky. Jediné, co je dost zašlé, jsou omítky. Rumuni si evidentně s
opravou fasád svých domů hlavu nelámou.
Mladí
Rumuni umí i překvapivě dobře anglicky a návštěva místního Carrefouru
by leckoho jistě vyvedla z míry, protože příliš nekoresponduje s
pověrou, jaká je Rumunsko divočina. Jediné, co může našince v tomto
marketu zarazit je fakt, že s batohem na zádech vás dovnitř prostě
nepustí! Holt se v Rumunsku asi přece jen krade o něco víc než u nás.
10. srpna – pondělí
V
pondělí jsme si udělali takový oddychový den a hlavně jsme plánovali
náš třídenní pochod přes pohoří Vladeasa. Za tím účelem jsme také
navštívili cestovní agenturu v Alesdu. Příliš turistů tady asi nemají,
protože se nám věnovali asi hodinu, šli s námi na poštu nakoupit
pohledy a známky a pak nás ještě zavedli do restaurace, kde nám
objednali denní menu. V cestovce jsme se v pohodě domluvili anglicky,
navíc nám za poplatek 20 leu (asi 130 korun) zajistili bezplatné
rum006
parkování u penzionu Anica v obci Rogojel, která leží přímo pod největší horou Vladeasa.
Večer
jsme chtěli navštívit místní hospodu ve Staré Huti. Z hospody se ale
vyklubalo spíše smíšené zboží, a tak jsme se po jednom lahváči odebrali
zase zpět na chatu, kde se chladily
plechovky s pivem
zakoupeným v Carrefouru. Co se týče rumunského piva, tak skoro
nepoznáte rozdíl oproti českému. Patrně nejlepší a nejoblíbenější je
značka Ursus, která se vyrábí v Kluži. Špatné nebylo ale ani pivo
Timisoreana nebo silné černé pivo Silva, které mi trochu připomnělo
českého Kelta.
 
Přechod přes hory – úterý
Cesta
do vesnice Rogojel byla v pohodě a dokonce i pension Anica jsme nějak
našli. Nikdo z pensionu sice neovládal angličtinu, takže jsme si nebyli
moc jistí, jestli nám rozumí, co po nich chceme, ale ukázalo se, že
nechat tam auto není žádný problém.

Pak už následovalo
docela náročné, ale relativně krátké stoupání na Cabanu Vladeasa, což
je turistická chata přímo pod nejvyšším vrcholem celého pohoří, které
je součástí horského komplexu
rum008
Muntii
Apuseni. Cabana vypadala poněkud opuštěně, ale po chvíli nás kdosi
pustil dovnitř a za pár minut nám už nosili na stůl guláš. Když uviděli
známého zelináře Kubu, tak ke guláši přinesli jako zákusek i velký
kopec zelí.
rum009
Po
obědě se naše devítičlenná skupina poprvé rozdělila. Já jsem se přidal
ke skupině, která zvolila náročnější cestu přes nejvyšší horu Vladeasa
(1836 m.n.m.). Druhá skupina šla po úbočí hory a k našemu zděšení se ji
rozhodl vést Kuba (který má ale jinak výborný orientační smysl, protože
kdysi běhal orienťák :-D).
Cesta na nejvyšší vrchol byla
celkem pěkná a navíc to ani nebylo nijak hrozné stoupání. Nahoře na nás
čekala meteorologická stanice a dva psi, kteří ale jen zpovzdálí
sledovali, jestli jim necháme něco ze své svačiny.
rum010
rum011
Po
opětovném shledání s druhou částí výpravy jsme se začali poohlížet po
nějakém místě, kde by bylo možné rozložit stany. Cestou jsme potkali
několik bačů, kteří by si s námi rádi poklábosili, ale bohužel uměli
jen rumunsky, takže jsem ji rozuměl jenom pozdrav a "drum bun", což
znamená "šťastnou cestu". Ovčácký psi překvapivě nebyli příliš
agresivní. Sice nás obklíčili a se štěkotem doprovodili až na kraj
jejich teritoria, ale zaútočit se nepokusili.
rum012
Na
louce v nadmořské výšce asi 1600 metrů jsme konečně našli celkem
ucházející místo na bivak. Ovšem jen co jsme rozdělali stany a ohřáli
večeři, začala průtrž mračen, ke které se přidala i více než
dvouhodinová bouře. Musím říct, že to nebyl zrovna příjemný pocit, když
kolem našich stanů šlehaly blesky. S odstupem času považuji tuhle noc
za nejnebezpečnější část naší cesty přes hory. Pršelo celou noc, někdy
dost prudce, takže se postupně pod stany začal tvořit menší potok a do
všech začalo pomalu zatékat.
Druhý den v horách – středa
Ráno
jsme se probudili do husté mlhy. Bylo vidět tak na padesát metrů a
vzhledem k tomu, že jsme byli v mrakách, tak ani nešlo odhadnout, jaké
nás ten den čeká počasí. Po zběžné kontrole všeho vybavení jsem mohl
naštěstí konstatovat, že noční déšť žádné větší škody nenapáchal. Na
cestě
rum013
přes hory jsme ale nakonec pokračovali jen čtyři – já, Marek, Tomáš a Kuba. Zbytek se druhý den vracel stejnou cestou k autům.
Po
značené turistické cestě jsme druhý den šli už asi jen hodinu, poté
jsme se od značek definitivně odpojili. Nutno podotknout, že turistické
značení je v pohoří Muntii Vladeasa velice dobré a třeba v lese vidíte
od jedné značky ke druhé.
Náš plán byl jednoduchý – chceme se
dostat k jezeru Lacul Dragan, u kterého by měla být možnost se
utábořit. Zamířili jsme ze značené stezky do lesa, kde měla vést cesta
dolů k nějakému potoku tekoucímu až do jezera. Cestu jsme ale velmi
rychle ztratili, tak jsme ještě chvíli pokračovali po zvířecí stezce a
pak už jsme jen scházeli ohromný krpál přímo směrem dolů. Poté co jsme
se s vypětím všech sil dostali k potoku, jsem si poprvé v Rumunsku
připadal trochu jako Bear Grylls. Vypadalo to tam totiž jak v opravdové
divočině – neprostupné břehy potoka plné spadaných stromů, které jsme
byli nuceni podlézat či přelézat, bystřina byla plná malých vodopádů.
No prostě nádhera! Jediným negativem bylo, že jsme touhle džunglí
postupovali dopředu jen velmi pomalu. Brzy jsme se ale napojili na
kamenitou cestu, která nás dovedla až k vytyčenému cíli.
Podél
jezera Dragan jsme šli asi dvě hodiny a máme odsud také
nejadrenalinovější zážitek se psy. Od jedné chaty se na nás totiž
vyřítili bernardýn s rotvajlerem. Zvolili jsme stejnou taktiku jako na
obranu před ovčáckými psy – vystrčili jsme před sebe trekové hůlky a
dávali jsme pozor, aby nás psi nenapadli zezadu. Je fakt, že proti
takovému rotvajlerovi to byla poněkud chabá obrana – ten by ránu hůlkou
asi ani nepocítil. Každopádně psi si pohlídali, abychom náhodou
nezamířili směrem k chatě, kterou hlídali, a pak o nás naštěstí
ztratili zájem.
rum014
Jezero
Dragan bylo sice krásné, ale trochu nás zklamalo, že jeho břehy byly
strmé a sestup k vodě byl nemožný. To nám trochu pokazilo plány na
bivak. Došli jsme až k hrázi jezera a stále jsme nevěděli, kde budeme
ten den spát. Až hrázný Josif nám poradil, že si máme stan rozdělat u
ohromného betonového masivu, který se nad jezerem tyčí již od dob
stavby přehradní hráze.
Medvědy, kterých se hodně lidí v
souvislosti s cestou do Rumunska obává, jsme sice žádné neviděli, zato
jsme měli druhou noc v horách jinou návštěvu. Nějaké zvíře totiž zaujal
Kubův neumytý ešus. Osobně jsem to zvíře neviděl, ale Tomáš, který na
něj svítil čelovkou, tvrdí, že to byl rys. Ale Tomáš je člověk, který
je schopný uvěřit, že největší hrozbou naší planety je Manbearpig,
takže to lze brát s rezervou.
rum015
rum016
Zpět k autu – čtvrtek
Již
od čtvrtečního rána jsme věděli, že pokud se chceme dostat zpět k auta,
budeme muset všechno, co jsme den předtím sešli zase vyšplhat nahoru.
První část cesty byla celkem nudná – šli jsme totiž vůbec poprvé za
celou dobu po asfaltu. Poté jsme se napojili na kamenitou cestu,
rum017
která
ovšem po chvíli končila, a tak jsme museli pokračovat korytem potoka.
Šlo to pomalu, bylo to namáhavé a na mokrých kamenech to docela
klouzalo, ale rozhodně to byl zážitek. Navíc jsme se díky pohorkám ani
nenamočili.
Větší problémy jsme však měli poté, co jsme
přelezli vrcholek hory. Na druhé straně kopce bylo totiž stezek
několik, ale bohužel nešlo odhadnout, která nás zavede na Cabanu
Vladeasa. Nezbylo nám tedy nic jiného než se spolehnout na buzolu.
Bloudili jsme asi hodinu a nakonec jsme se rozhodli vsadit na
orientační smysl koní, které jsme zničehonic potkali uprostřed lesa.
Byla to správná sázka a koňské stopy nás opravdu dovedli až k chatě,
odkud už nebyl problém dostat se k autu. Jen co jsme nasedli a vyrazili
zpět k chatě, tak začalo pršet, takže počasí v horách jsme až na tu
jednu noc měli opravdu ideální.
rum018
Večer
jsme ještě byli naší paní domácí dát Becherovku, kterou jsme jí na
ochutnání dovezli z Čech. Byli jsme za to pozvaní na mleté maso s
domácím chlebem a nezbytných několik panáků slivovice. Vzhledem k tom,
že slivovici normálně nepiju, tak nejsem schopen posoudit její kvalitu,
ale docela mi chutnala. Jen už jsem při cestě zpátky na chatu cítil, že
se mi trochu motají nohy – a to jsem měl jen tři panáky. V chalupě paní
domácí se sešla celkem zajímavá společnost – kromě nás (tří Čechů), za
ní přijel na návštěvu slovenský pár a ke stolu pak ještě přisedli jeden
Rumun a jeden Maďar. Pikantní na tom bylo, že hostitelka uměla jen
slovensky, slovenský pár uměl i rumunsky, ovšem Maďar uměl jen
maďarsky, takže mu musel tlumočit Rumun…
Večer nakonec
zvítězila únava z třídenního pobytu v horách, takže jsme šli velice
brzo spát. Předtím jsme ale s Tomášem uprostřed pokoje postavili Kubův
stan a naházeli do něj všechny jeho věci, čímž jsme Kubu parádně
nasrali:-D
rum019
Poslední den a cesta domů
Naším
hlavním cílem posledního dne v Rumunsku bylo utratit pokud možno
všechny rumunské leie, což bylo spojeno s návštěvou Alesdu a nákupem v
Penny Marketu. Za zbylé peníze jsme si došli na oběd na tradiční
rumunské jídlo, kterému se říká mititei. Je to vlastně mleté maso,
které je velmi podobné jako čevabčiči. V Rumunsku je velmi oblíbené a
podává se většinou pouze s chlebem a hořčicí. Viděli jsme ale i Rumuny,
kteří si mititei objednávali s hranolkami.
rum020
V
sobotu ráno jsme již jen uklidili a chvíli po deváté hodině jsme vyjeli
zpět do Pardubic. Cesta zpátky byla o neuvěřitelné tři hodiny kratší
než cesta tam (a to samozřejmě nepočítám přechod mezi časovými pásy).
Až do České republiky cesta krásně utíkala, a tak jsme první delší
přestávku dělali až kolem šesté večerní na McDonaldu za Brnem. Předtím
jsme jen dvakrát zastavili na necelých deset minut, aby se mohli
vyměnit řidiči. Po těchto zkušenostech musím říct, že ježdění v tandemu
s jiným autem (jako jsme jeli cestou do Rumunska), mi vůbec nevyhovuje
a při další dlouhé cestě bych ho již absolvovat nechtěl.
Rumunsko
je celkem neprávem považováno za nebezpečnou a zaostalou zemi. Viděl
jsem jen velmi malou část této země, ale řekl bych, že nelichotivé
hodnocení je většinou spíše dílem předsudků než reálných faktů. Do
Rumunska plánuju se určitě někdy v budoucnu vrátit a projít i některá
vyšší pohoří, jako jsou třeba Fagaraš nebo Retezat.

 

Reklama