Je trochu k zamyšlení, že se
jim to povedlo zrovna v tu nejnevhodnější dobu. Světem stále ještě zmítá
ekonomická krize a poslanci k ní teď ještě přidali krizi politickou. Navíc
v době, kdy do konce českého předsednictví EU chybí celé tři měsíce. To se
zas bude celá Evropa bavit na účet těch švejkovských a euroskeptických Čechů.
Na druhou stranu je třeba si položit otázku. Měla taková vláda smysl?
Vždyť neměla v Poslanecké
sněmovně dostatečnou podporu a osud předkládaných zákonů vesměs záležel na tom,
jak se zrovna vyspali političtí přeběhlíci. Ti jsou v tomto volebním
období vůbec zajímavým fenoménem. Svoje renegáty má s výjimkou komunistů
každá strana, jestliže bychom k těmto nestabilním poslancům počítali i
lidovce Hovorku. Nezařazení poslanci už by si skoro mohli založit svůj vlastní
poslanecký klub, v současné době jsou rozhodně důležitějším hybatelem
dějin než koaliční Strana zelených.
Spoléhat na podporu někoho, kdo
nemá žádné závazky a kdo mění své názory rychleji než se otáčí korouhvička za
silného větru, nemělo pro premiéra Topolánka smysl. Navíc nemohl ani počítat
s nějakou dohodou se sociálními demokraty. Od té doby, co z politiky
odešel Miloš Zeman a Václav Klaus se definitivně uvelebil na Hradě, už se totiž u nás o konstruktivní opozici nedá hovořit. A polarizace, která nastala
v současném volebním období, je snad největší za posledních dvacet let.
Topolánkův kabinet bude teď
oficiálně vládnout v demisi. To ale nic neřeší, neoficiálně je vláda
v demisi již od začátku svého fungování. Snažit se za současné situace
sestavit stabilní kabinet asi nemá smysl. Dvě největší strany se shodnou snad
jen na tom, že by předčasné volby měly být v říjnu letošního roku. Na to,
že se přeběhlíci jako zázrakem polepší a budou hlasovat předvídatelně, se taky spoléhat
nedá. Jejich motivace jsou nejasné a lepší po nich nepátrat, protože by nám
mohli politiku ještě více zhnusit. I když špinavé praktiky se v politice
vyskytují odnepaměti a není od věci si říct Machiavelliho pregnantní: „Účel
světí prostředky.“ Otázka, kdo bude vládu sestavovat tak nakonec není příliš
podstatná. Za nynější situace je stabilní vláda stejně takřka nesestavitelná.
Vše tedy směřuje k již
zmíněným předčasným volbám. Ať už budou v červnu, v říjnu nebo
kdykoliv jindy je dost dobře možné, že ve skutečnosti žádným řešením nebudou.
Ještě před půl rokem to vypadalo, že sociální demokraté budou mít
v Parlamentu po příštích volbách značnou převahu. Jenže nyní se začíná
situace poměrně vyrovnávat a předvolební preference ukazují, že se můžeme těšit
na další velmi napínavý souboj. Kdo má smysl pro černý humor, tak může doufat,
že situace po volbách opět skončí patem. Ta povolební vyjednávání by pak byla
opravdu k popukání.
Ale i když rozložení sil
v Poslanecké sněmovně patové nebude, sestavení opravdu stabilní vlády,
která by dokázala vyvést Česko z krize a která by ve své funkci vytrvala celé
čtyři roky, bude nesmírně obtížné. Jak ukazují současné zkušenosti, považovat
vládu, která má 101 nebo 102 hlasů, za stabilní nelze. Opět se dostáváme
k fenoménu přeběhlictví.
Z této situace vede pouze
jediná cesta – a to změna volebního systému. Prosadit v České republice
většinový volební systém je bohužel asi utopie. Musela by se totiž měnit Ústava
a k tomu by byl zapotřebí větší konsenzus mezi jednotlivými stranami. Je
to škoda, protože právě většinový volební systém by celkem vyhovoval současné
strukturaci stranického spektra. Tam totiž v současnosti najdeme dvě silné
strany, význam těch ostatních je pramalý. Komunisté jsou dosud na celostátní
úrovni v izolaci, zelení zatím ani sami nevědí, co vlastně chtějí, a
lidovci mezi pravicí a levicí kmitají rychlostí blesku.
Trochu optimističtěji vypadá možnost změny nynějšího volebního systému.
O nutnosti stabilnějších vlád už uvažují předsednictva obou velkých stran.
Voliči teď mohou jen doufat, že se na nějakém bonusu pro vítěze voleb politici
rychle dohodnou. Hlas, který lidé ve volbách odevzdají, by pak konečně splnil
svůj účel. Nyní musí hlasující sledovat jen frašku, kterou si určitě nepřáli,
ať volili kohokoliv.