Skutečnost, že zákonodárci
nehlasují, tak jak by si přála strana, za kterou kandidovali, není nijak nová.
Stačí si vzpomenout na bývalého poslance Petra Kotta, který v minulém
volebním období hlasoval společně s vládní koalicí, ačkoliv se do
parlamentu dostal jako kandidát opoziční ODS. Jenže dříve nebyli přeběhlíci tak
důležití. Teď je na nich závislá celá koaliční vláda a to staví fenomén
přeběhlictví do jiného světla.
Poslance, kteří nedodržují
stranickou disciplínu, vnímá negativně především předseda ČSSD Jiří Paroubek.
Tato skutečnost není nikterak překvapivá, uvědomíme-li si, že to byli „zrádci“
Melčák s Pohankou, kteří umožnili vznik pravicové vlády. Stejně negativně
jako tito dnes již bývalí členové ČSSD je vnímán i Evžen Snítilý, který dal
v prezidentské volbě hlas Václavu Klausovi.
Ovšem vnímat Snítilého stejně jako
Melčáka s Pohankou by byla zásadní chyba. Miloš Melčák a Michal Pohanka
podporují vládu, jejíž reformy jsou v příkrém rozporu s programem
ČSSD. Použijeme-li rétoriku Jiřího Paroubka, pak můžeme oba poslance označit za
zrádce volebního programu ČSSD. Jejich hlasování lze rovněž brát jako podvod na
voličích, kteří je do Poslanecké sněmovny zvolili jako kandidáty sociálních
demokratů. U Evžena Snítilého je situace zcela odlišná. Snítilý pouze nedal na
doporučení strany a mezi dvěma pravicovými ekonomy si vybral Václava Klause.
Pokud by se prezident volil tajně, tak by pravděpodobně nebyl jediným poslancem
či senátorem ČSSD, kterému by byl Klaus bližší než Švejnar. Paroubek staví
Snítilého na stejnou úroveň s Melčákem a Pohankou. Ovšem těžko lze Snítilého
obviňovat ze zrady, protože se nijak nezpronevěřil programu své strany. Nebo
snad měla ČSSD před volbami ve svém programu uveden slib, že její poslanci
budou za prezidenta prosazovat Jana Švejnara?
Prezident by měl být nadstranický,
a proto by při jeho volbě nemělo rozhodovat vedení jednotlivých stran, ale
každý zákonodárce by se měl rozhodnout pro toho kandidáta, který mu více
vyhovuje.
V zahraničí jsou zkušenosti jiné
V naší zemi jsou zákonodárci,
kteří poruší stranickou disciplínu, vnímáni negativně nejen svými
spolustraníky, ale i voliči. V České republice je velice oblíbené
přísloví, že zadarmo ani kuře nehrabe, a proto případní političtí přeběhlíci
okamžitě čelí podezření z korupce.
Když se však podíváme do zahraničí,
zjistíme, že ne všude jsou přeběhlíci vnímáni negativně. V některých
zemích je stranická disciplína velice slabá a přesto můžeme v těchto
státech nalézt fungující politický systém. Výborným příkladem je americký
Kongres. V USA jsou dvě velké politické strany – republikáni a demokrati.
Zákonodárný proces tam ale funguje jinak než u nás. Kongresmani dbají spíše na
své vlastní politické postoje než na stranickou disciplínu. V USA hraje
velkou roli i to, ze kterého státu zákonodárce pochází. Proto například
zákonodárce ze státu Virginia bude pravěpodobně proti zákonům omezujícím
kouření, jelikož tabákový průmysl je důležitou součástí hospodářství tohoto
státu. A vůbec nebude hrát roli, jestli to je republikán nebo demokrat.
Samozřejmě těžko porovnávat USA
s Českou republikou. Oba státy mají rozdílnou velikost, jinak fungující
politický systém a v neposlední řadě i jiný volební systém. Ovšem volební
systém do českého Senátu je srovnatelný a přesto u nás i senátoři zachovávají stranickou
disciplínu.
Negativní vnímání stranického
přeběhlictví je v myslích českých voličů silně zafixováno pravděpodobně
ještě z éry první republiky. V letech 1918 až 1938 byl
v Československu takzvaný vázaný poslanecký mandát, což znamenalo, že
zákonodárce musel hlasovat tak, jak určilo vedení strany. Ačkoliv od té doby
již uplynulo 70 let, stále můžeme vnímat dozvuky této éry. Je to podobné jako
se silným postavením prezidenta, které však není dáno jeho pravomocemi, ale tím
jak ho lidé vnímají.
Když se podíváme na stranickou
disciplínu v kontextu české politické scény, tak si lze jen těžko
představit, že by to tady fungovalo jako v USA. Jenže návrat
k vázaným poslaneckým mandátům by byl také chybou, jelikož by tím ztrácelo
smysl volit 281 zákonodárců. Stačilo by, aby se jednou týdně sešli předsedové
důležitých politických stran a dohodli se, jak budou jejich poslanci a senátoři
hlasovat. Pak už by se ale asi nedalo mluvit o poslancích a senátorech, ale o
loutkových kašpárcích za jejichž nitky tahá stranické vedení.
Pozn.: komentář z 14.4.2008