Odpůrci tohoto názoru se budou
jistě bránit konstatováním, že kdo nezažil atmosféru tehdejší doby, nemá právo
Palachův čin soudit. Jenže mnozí si neuvědomují, že některé hodnoty se za těch
čtyřicet let nezměnily. Dnes, stejně jako v roce 1969, byl život hodnotou,
která měla a má v naší západní civilizaci největší cenu. Glorifikovat
sebevraždu je proto nesmyslné, ať byla spáchána z jakýchkoliv pohnutek.
Navíc význam Palachova činu byl veskrze symbolický – v roce 1969 nijak
nezabránil nastupující normalizaci a v roce 1989, kdy si český národ
připomínal dvacetileté výročí Palachova upálení, neměl na zevnitř se
rozkládající komunistický režim také příliš velký vliv.
Nejtragičtějším rysem tohoto
sebeupálení však je, že sloužil jako inspirace pro Palachovy vrstevníky. Ti,
když viděli jaký ohlas smrt Jana Palacha vyvolala, se rozhodli vzít si život
podobně hrůzným způsobem jako on. Těžko dnes po téměř čtyřiceti letech soudit,
ale je možné, že nebýt zbytečné Palachovy sebevraždy, mohli nyní Jan Zajíc či
Evžen Plocek být ještě naživu.
Samotného Jana Palacha bych se
nikdy neodvážil soudit bez toho, že bych ho osobně znal. Ale jeho čin lze
považovat za nerozvážný a zbytečný. Jistě, krátkodobě sice dokázal vyburcovat
českou veřejnost k aktivitě a odporu vůči autoritativnímu komunistickému
režimu. Jenže to se povedlo i československým hokejovým reprezentantům, když
porazili Sovětský svaz a ti za to alepoň nemuseli zaplatit životem.
Osobně se domnívám, že je praktický význam Palachova činu v dnešní době
značně přeceňován. Interpretace jeho sebevraždy navíc vycházejí pouze
z jedné názorové základny, která je určována Palachovým dopisem na
rozloučenou, ve kterém o sobě hovoří jako o Pochodni číslo 1.